Tašky do porodnice

Dnešní článek je pro všechny, co stejně jako já při dobře míněném dotazu: „ a už máš zabalenou tašku do porodnicéé?“ s mírně vyděšeným úsměvem kroutili hlavou, že ne – až do té doby, než začali mít poslíčky a k té tašce už se za boha neohnuli. Vypadá to, že tašky do porodnice jsou jakési zaklínadlo posledních týdnů před porodem. Řeší se jestli není moc brzy na to ji balit, moc pozdě, kolik jich má být, jejich velikost a když se zeptáte na obsah, dostanete většinou celkem obecná doporučení typu: „Věci pro tebe na šestinedělí, věci pro miminko a přezůvky a župan na sál.“ Takže pokud taky toužíte po přesně definovaných neprůstřelných seznamech, které stačí odškrtat a nemůže se nic pokazit, tady máte můj pokus o něj 😉 Je sestavený z několika různých verzí, co jsem našla na stránkách porodnic, a doplněný o chytré rady zkušených matek kolem mě.

Taška první – „na sál“

– Vše co potřebujete k příjmu do porodnice a samotnému porodu až do chvíle, kdy s miminkem odcházíte na oddělení šestinedělí. Prý to má být spíš větší igelitka, než sportovní taška, aby nepřekážela. (Mám o tomhle doporučení svoje pochybnosti a na jazyk se mi dere nejedna sarkastická poznámka o tom, co u porodu překáží).  Když se to vyskládá vedle sebe, vypadá to jako když jedete na den do welnessu. Určitě to je stejný zážitek. URČITĚ.

Pokračovat ve čtení „Tašky do porodnice“

Srovnání péče v těhotenství mezi Českem a Německem

Péče v těhotenství se mezi Českem a Německem liší podle mojí zkušenosti výrazně méně, než například mezi Českem a USA nebo severskými státy. Český i německý systém sestává z pravidelných na sebe navazujících kontrol a ultrazvukových vyšetření.

Zjištění těhotenství se jak v ČR, tak v Německu provádí pomocí vaginálního ultrazvuku, kde by měl být v děloze vidět zárodek (gestační váček) a od 6.7. týdne těhotenství srdeční akce. V Německu následoval u mojí doktorky v 7. týdnu odběr krve na krevní obraz, krevní skupinu, vyšetření infekčních onemocnění včetně HIV a syfilis a vydání těhotenské průkazky. V Čechách pokud vím většina pracovišť  vydává průkazku až ke konci prvního trimestru a při krevním odběru odebírá zároveň krevní markery na kombinovaný screening ve 12. týdnu.

Pokračovat ve čtení „Srovnání péče v těhotenství mezi Českem a Německem“

Cestování v těhotenství

V těhotenství jsem měla velké plány cestovat, které nakonec kvůli komplikacím bylo možné realizovat jen částečně. Dost jsem si k tomu ale zjišťovala a chci se zaměřit hlavně na cestování autem včetně řízení a cestování letadlem.

Cestování letadlem je dnes dostupné a běžné a i mě přepadla touha vydat se na babymoon někam do exotiky za sluníčkem. Nejvhodnější doba k létání v těhotenství je obecně druhý trimestr (zhruba mezi 14. a 27. týdnem). V prvním trimestru udávají některé zdroje zvýšené riziko samovolného potratu – popravdě jsem nenašla dost informací, které by to potvrdily nebo vyvrátily. Dlouhé cesty letadlem bych ale já sama vynechala hlavně proto, že v prvním trimestru jsem měla silné nevolnosti a hodně nízký tlak. V letadle je kabina natlakována tak, že je obsah kyslíku stejný minimálně jako ve výšce 2500 m.n.m., což si většina z nás ani nevšimne, uvádí se ale, že v těhotenství mohou mít ženy zvyklé žít v nížině v letadle příznaky vysokohorské nemoci (točení hlavy, nevolnosti, bolesti hlavy). Ve třetím trimestru se zase létání nedoporučuje z důvodu vyššího rizika vyvolání předčasného porodu. Aerolinky vyžadují potvrzení od lékaře, že je žena schopná letu (ono to nic nezaručí, ale právně se tím kryjí) a mají nastavené limity, dokdy těhotné na palubu přijímají – většinou do 36. týdne.

potápění Palau, chvíli předtím, než jsem otěhotněla

Nejvýznamnější riziko spojené s létáním a delšími cestami obecně je riziko hluboké žilní trombózy.Je to stav, kdy se někde v žilním řečišti (nejčastěji v nohou nebo v ruce) vytvoří krevní sraženina.

Její příznaky jsou BOLEST končetiny, nesouměrný OTOK oproti druhé noze a PROMODRÁNÍ končetiny, která ale zůstává teplá. Bolest se zvětšuje při přitažení špičky nohy směrem k hlavě, při svěšení nohy a chůzi. Trombóza nevzniká sama od sebe, ale na základě tří aspektů – co teče, jak to teče a kudy to teče:

  1. kvalita tekutiny, která žilami teče něco zvyšuje srážlivost samotné krve

  2. rychlostí krevního proudu a městnání – něco způsobuje, že krev žilami nemůže volně proudit k srdci

  3. poškození potrubí, neboli žilní stěny

V těhotenství se mění první aspekt, a to sice samotná krev a její tendence se srážet. Hormony progesteron a estrogen, jejichž hladina s délkou těhotenství postupně ještě roste, zvyšují srážlivost krve a tím i riziko krevní sraženiny. Evolučně je to výhodná obrana proti velkému krvácení. U 10 % populace se také vyskytuje některé z geneticky podmíněných onemocnění, která celoživotně zvyšují srážlivost krve (nejznámější je Leidenská mutace).

Při cestování se ke změně kvality krve přidává druhý faktor, a sice ten, že krev nemůže žilami volně proudit k srdci. Celkový objem krve v těhotenství je asi o 1/3 větší než normálně a pro srdce a oběh je náročné při dlouhém stání nebo sezení odčerpat krev z nohou. Tím se zpomalí se proud, kterým krev v žilách teče. Doporučení, jak situaci zlepšit a co se dá udělat pro to, abychom mohli i v těhotenství spokojeně létat, je několik:

  • co nejvíc pít vodu nebo jiné nápoje bez kofeinu v průběhu celého letu (kofein odvodňuje)

  • minimálně jednou za hodinu se jít projít a protáhnout, já v letadle na záchodech dřepuju 😉

  • pokud to jde, sedět na místech, kde je více místa pro nohy a hodit si je nahoru

  • při letech nad 56 hodin použít kompresní punčochy (zmenší městnání krve v nohou) a po konzultaci s lékařem snížit krevní srážlivost podkožními injekcemi, například s nízkomolekulárním heparinem.

Poslední doporučení je nejméně příjemné, ale také nejúčinější. A nebojte se toho píchání injekce, píchá se to do kožní řasy (špíčku) na břiše nebo stehnech. Bodne se a vytlačí obsah injekce. Měli jsme psa, kterému jsme museli 7 let tímhle způsobem dávat dvakrát denně inzulín a když to zvládla moje babička na chlupatém psovi, zvládnete to taky. Pro případ, že byste měli pocit, že žilní trombózu máte, nečekejte a jeďte do nemocnice. Krevní sraženina se totiž v žíle může uvolnit a ucpat některou z tepen přivádějících krev do plic. To nechceš.

Pro cestování autem neplatí žádné omezení, je možné po celou dobu těhotenství. Při delších cestách platí ta samá doporučení ohledně žilní trombózy jako v letadle. Vynechejte jen házení nohou nahoru, při nehodě dochází v případě, že má žena nohy opřené o palubní desku, k ošklivým poraněním pánve. Také řídit můžete tak dlouho, jak se na to budete cítit. Já jsem řídila zhruba do 25. týdne, potom jsem začala mít pocit, že se mi hůř soustředí a víc se za volantem lekám – to ale není žádné univerzální pravidlo. Vždy si nechte v autě zapnuté airbagy, zvyšují bezpečnost bez ohledu na těhotenství. Jenom musíte dát pozor, aby vzdálenost mezi břichem a palubní deskou nebo volantem byla alespoň přibližně 25 centimetrů.

Mezi nohama vidíte upnutí pásu auta pomocí těhotenského pásu BeSafe

Nejdůležitější pro bezpečí dítěte je, aby pás v autě nesahal přes bříško matky, ale vedl pod ním nad horním okrajem pánve. Nestačí si ho tam držte rukou stažený, při zabrzdění to neudržíte. Na internetu jsem našla také radu maminky, která byla hodna udělení Darwinovy ceny – rada, ať se z tříbodového pásu udělá dvojbodový a to tak, že si žena na spodní část sedne a pás je tím pádem upnutý na boku a u ramen. OMG. Něco takového by samozřejmě nefungovalo ani trochu a při zabrzdění by žena zpod pásu vyletěla. Takový pás by totiž nefungoval ani jako ten dvojbodový například v autobusech, který vás fixuje k sedačce za pánev.

Proto existují pásy do auta pro těhotné, nejznámější je ten od Besafe a dělá se ve variantě pro isofix, nebo s pásem, kterým se zacvakne kolem sedadla. Jde vlastně o podsedák fixovaný k sedačce, který má mezi nohama patentky na upnutí spodní části pásu a jeho stažení z břicha dolů na pánev. Chvíli jsem na začátku váhala, zda to není zbytečný luxus, ale není. Při brždění totiž nedochází k žádnému stlačení bříška, takže není dítě ohroženo dítě ani placenta a pás nezůstane volný, ale pevně upnutý na matčinu pánev a ta nemůže z pod pásu vyklouznout směrem k palubní desce. Ta investice je minimální, mě stál kolem tisícovky a dá se pořídit i z druhé ruky. Doporučuje se používat zhruba od prvního trimestru dál, víceméně od té doby, co vám gynekolog dělá ultrazvukové vyšetření přes břicho (znamená to, že už děloha není schovaná v pánvi).

pás upnutý do těhotenského pásu drží pevně nad okrajem pánve

Cestování je vášeň, změna prostředí a rytmu, ochutnání nových jídel, jiné západy slunce a čerstvý vítr. Nevzdávala bych se ho jenom proto, že jsem těhotná, kdyby moje těhotenství od začátku probíhalo bezproblémově. Takhle si vyzkouším letadlo až s miminkem, ale už se na to hrozně těším 🙂

Věděli jste, že…

  • Pokud plujete nočním trajektem v průlivu La Manche, přepravní společnost po vás může chtít potvrzení, že na palubě neporodíte.

  • V těhotenství není možné se potápět (ani se šnorchlem!), protože v děloze nelze vyrovnávat změnu tlaku tak, jak to děláte například ve svých uších.

  • Při porodu v letadle dítě nedostává občanství státu, nad kterým se zrovna letělo 🙁

Kurz předporodní přípravy s hypnoporodem

Na začátku třetího trimestru jsme spolu s manželem vyrazili na víkendový kurz předporodní přípravy s výukou technik hypnoporodu. Pomalu jsme k něčemu takovému zráli a vlastně jediný a zbytečný strach byl, aby na nás někdo nekoukal jakože tam nemáme co dělat, nebo zda nejsme málo alternativní :)) Oba jsme založením dost namíchaní mezi mozkem a srdcem. Dáme na svoje pocity, ale máme rádi fakta. Přijde nám důležité, jak co cítí srdce, ale stejně tak, co si myslí mozek. Medicínských fakt a informací jsme tou dobou už měli ale dostatek a lákalo nás zjistit, jaké je těhotenství a porod také z té pocitové a pudové stránky.

Náš termín kurzu vedla neuvěřitelně sympatická, živá a veselá dula Marie Ilkivová. Hned během prvním minut nás rozesmála hláškou „jestli si myslíte, že se tady naučíte porod v hypnóze a nebude vás to vůbec bolet, tak běžte radši domů“ a naše obavy se rozplynuly jako pára nad hrncem. Kurz je určen pro deset párů a my měli štěstí na sympatickou a respektující skupinu, plně tolerující názory a preference všech. Někteří z nás se chystají rodit ve velkých porodnicích, někteří v malých porodnicích, někteří s dulou, někteří doma. Bylo zajímavé poslouchat jejich motivace a životní cesty, které je k daným rozhodnutím vedly.

Často mám z vyprávění o předporodních kurzech pocit, jako když se někdo snaží vysvětlit poezii sexu na obrázku v učebnici ve škole. Nemyslím si, že mi v těhotenství a při porodu pomůže vědět, že jsou 4 doby porodní, co si mám připravit za výbavičku nebo vzít do porodnice. Za prvé je těchto informací všude kopec a za druhé jsou to redundantní seznamy a fakta, bez kterých porod proběhne tak jako tak. Kurz porodní přípravy s hypnoporodem probíhal naštěstí jinak. Dostali jsme krásně zpracované materiály, kde nebylo nic o psím dýchání (mimochodem úplné blbosti) ani centimetrech otevírání čípku za hodinu.
Začali jsme úžasně zajímavým přehled o těhotném ženském těle. O čajích, bylinkách, zelenině a ovoci vhodných pro jednotlivá období těhotenství. O cvicích na uvolnění vazů a svalů, bezpečných a příjemných od doby, kdy se tělo začne připravovat na porod a přicházejí bolesti pánve, kříže a kyčlí. Stejně tak jsme i prakticky si vyzkoušeli cviky vhodné pro 1. a 2. dobu porodní pomáhající dítěti sestoupit a zmírnit bolesti. Cvičili jsme i za pomoci šátku a našich mužů. To bylo krásné sledovat, jakou radost má můj partner ve chvíli, kdy mu někdo ukáže co a jak a může být opravdovou součástí procesu.

Dlouho jsme přirozeně mluvili o samotném porodu a musím přiznat, že i pro mě to bylo plné zajímavých a nových informací. Například – jak poznat, že už TO přichází. Jak se žena projevuje během jednotlivých fází porodu, jak se mění její potřeby, o kouzlu tepla a klidu. Jak jít na dlouhou procházku a nebát se se pořádně najíst, hodně se mazlit a smát a být zkrátka spolu. Byla jsem ohromená zjištěním, že jednotlivé fáze porodu se nemusí nutně měřit vyšetřením nebo přístroji. Že lze pozorovat, jak se mění chování ženy, ochota si povídat, být ve vodě nebo na suchu, touha po společnosti nebo naopak přání být nerušena. Že existuje transition fáze, fáze přechodu, kdy se často objeví pochyby, zda porod zvládnu, touha ho zastavit nebo ukončit nějak jinak. Většinou to znamená, že je žena přímo na přechodu do fáze vypuzování dítěte a tedy velmi blízko svému cíli. Nádherná životní analogie – nejtemněji bývá před úsvitem 🙂 .

Moc zajímavá a praktická byla výuka práce s dechem. Hluboký, uvolněný dech první fáze porodní a dýchání dolů při vypuzování miminka. Všichni známe uječenou zpocenou rodičku se zatnutým obličejem z filmů a mě osobně ta představa vždycky stresovala. Strávit pár hodin s přirozeným dechem, kdy jde moje síla a energie tam, kam má, bylo moc příjemné a onu stereotypní představu dokonale rozbilo. Kolik z vás si doteď myslelo, že se děloha při kontrakci smršťuje, jako když tlačíme na balónek rukama? Jenže děloha je úžasný orgán, který při porodní vlně pomocí spirálních vláken v horních dvou třetinách vytahuje nahoru spodní třetinu tvořenou kruhovými vlákny a dítěti tak vlastně otevírá cestu.
Ono proslulé urputné tlačení během vypuzování dítěte také není naprostá nutnost a je na každém, nakolik mu vyhovuje ho využít. Mezi námi, síla dělohy je taková, že jsou schopny porodit vaginálně i paraplegičky.

Za co jsem byla hodně vděčná, byla část kurzu, kde s námi lektorka probrala hodiny těsně po porodu, kojení a šestinedělí. S tou záplavou lékařských prohlídek v těhotenství a obsedantní kontrolou každého parametru porodu je období šestinedělí trochu opomíjeným bratříčkem. Přitom je to období posvátné (nenechejte si namluvit ono „naše babičky porodily na poli a pracovaly dál“  je to nejspíš jen v rámci propagandy o ženě údernici). Ještě na škole jsem zažila krásný rozhovor se sestřičkou na kardiologii při noční, kterou jsme společně sloužili. Vyprávěla, jak na vesnici, kde její babička povila 10 dětí, nenechali ženu po období šestinedělí vstát z postele. Vystřídala se u ní celá ves, ženské navařily a postaraly se o dítě a nosily jí ho jen na kojení. Dnes už možná nemáme tolik infekčních a krvácivých komplikací, období šestinedělí by ale i tak mělo být časem rozmazlování čerstvých rodičů, válení se s miminkem v posteli a pojídání slepičího vývaru. Rozpalují mě doběla historky o tchýni na návštěvě divící se, že maminka není ještě fit a v plném zápřahu domácnosti. Prostě ne, maminka nabírá sílu a děkujeme za tu polévku, co jste nám donesla, drahá paní tchýně.

Poslední část kurzu se věnovala zmiňovaným technikám hypnoporodu. Dělali jsme každý den několik relaxací vhodných pro období těhotenství, období přípravy na porod a vyzkoušeli jsme si i relaxace připravené pro porod. Hypnoporod v tomto případe neznamená, že člověk prospí celý porod a nebude si z něj nic pamatovat. Jde o techniky podobné meditacím například z terapií všímavosti (mindfulness), afirmačním technikám, případně autogennímu tréninku. Pracují s navozením uvolnění a ukotvení v těle, soustředěním se na dech, představou bezpečného místa a vizualizacemi. Všechny tyto metody komunikují s naším podvědomým mozkem  systémem, kde sídlí naše emoce, regulace tělesných funkcí a řízení našeho hormonálního a imunitního systému. Obcházejí náš koncový mozek, naše myšlenky a logické operace. Vyprázdnit si hlavu, uvolnit se a nechat myšlenky plavat je pro mě osobně těžké. Dokázat se na ně nesoustředit, nerozvíjet nápady, které mi skáčou do hlavy a jen si tak pobýt ve svém těle se svým dechem. Postupně, opatrně to ale začíná jít. A docela začínám chápat, co na tom vyzenovaném úsměvu se zkříženýma nohama všichni mají. Meditace zařazené v programu hypnoporodu se využívají po celé těhotenství a minimálně už teď se mi výrazně líp spí a cítím se lépe ve svém těle. Chci je využívat i během samotného porodu. Nemyslím si, že zaručí, že pro mě bude porod božským přerodem, při kterém všechno vyjde podle mých představ. Ale je ohromná úleva mít v rukou prostředek k uvolnění, zrelaxování a uklidnění. Oproštění se od myšlenek a bytí sám se sebou.

(Materiály a kurz jsou od Jemného zrození.)

Horská dráha zvaná první trimestr a neinvazivní genetické vyšetření

Zjistila jsem, že čekáme miminko v létě na dětském táboře, kam jezdíme jako vedoucí. Začala jsem být hodně unavená během dne, tak jsem si udělala test. V romantickém prostředí kadiboudy na kopci s výhledem na naše údolíčko u Suchdola se objevilo plusko, slabé, ale bylo tam. Řekla jsem to manželovi a prožívali jsme takové tiché opatrné nadšení. Věděli jsme, že to nechceme zatím prakticky nikomu kromě nejbližších říkat, ale měli jsme takové jiskřičky v očích – mohlo se sice stát ještě cokoliv, ale třeba, třeba to vyšlo a čekáme miminko. 🙂

Čárka se v průběhu příštích dní zesilovala a týden po táboře mi na kontrole gynekoložka těhotenství potvrdila. Na další kontrole za dva týdny bylo už vidět i bijící základ srdce, byl nádherný horký srpen a my se začínali opravdu radovat. Těhotenství se mi připomínalo každý den, ať už tím že jsem byla schopná spát 12 hodin v noci a další 3 přes den, nebo nevolnostmi. Mezi námi, název ranní nevolnosti je dost eufemismus. V mém případě to znamenalo kdykoliv nespím, chce se mi zvracet od pátého do jedenáctého týdne.

Počátkem sedmého týdne jsme šli naše pokračující těhotenství oslavit do pěkné restaurace v centru Prahy. Během degustační večeře se mi udělalo hrozně zle. Ani ne tak od žaludku, ale bušilo mi srdce jak o závod, točila se mi hlava, nemohla jsem popadnout dech a omdlívala jsem. Bylo to jiné, než jakékoliv nevolnosti doteď, a podobalo se to tomu, když jsem na škole omdlela při asistenci na sále. Když jsem si odskočila, zjistila jsem, že lehce špiním. To byl pro mě poslední signál a rozhodli jsme se jet na pohotovost.

V taxíku jsme nemluvili, nebylo to potřeba. Jela jsem s naprosto otevřenou hlavou a pokorně jsem se připravovala na jakýkoliv výsledek. Věděla jsem, že je brzo na to, aby se dalo případnému potratu nějak účinně zabránit a že věci nejsou v našich rukou. Odevzdala jsem to někam výš. V nemocnici mě vyšetřili do půl hodiny po příjezdu (doteď jsem za to vděčná a nepřijde mi to jako samozřejmost v neděli večer). Dítě bylo úplně v pořádku, ale u děložního hrdla jsem měla děložní hematom. Jedná se o krevní výron na sliznici, jsou různé teorie, jak vznikne, ale jistě se to neví. Může jít o hormonální pokles v těchto týdnech, kdy přebírá produkci hormonů od žlutého tělíska vyvíjející se placenta, předchozí poškození sliznice, styk, námaha… tak trochu věštění z koule. Hematom byl relativně malý, takže jsme ho léčili klidem na lůžku a tabletami s progesteronem. Progesteron zpevňuje děložní sliznici a pomáhá k udržení těhotenství.

podzimní západ slunce poblíž našeho bytu v Drážďanech

Následující týdny jsem převážně prospala, jako medvědice v zimě. Bylo jedno, jestli ležím nebo sedím, důležité bylo nestát u vaření, nic nezvedat, nechodit na dlouhé procházky a být opravdu v tělesném klidu. S psychickým klidem to bylo těžší. Potřebu zabavit se a získat sebedůvěru, že to prostě dáme mi popravdě dali seriály žlutých trabatů. 😉 Projeli jsme spolu Afriku, Ameriku i Asii, rozhodli se, že „svět patří těm, co se neposerou“ a já jsem zvládla 5 týdnů do konce prvního trimestru s nemizícím, ale zmenšujícím se hematomem. Vypadalo to, že už nám svítá.

S vědomím, že to nejkritičtější období bychom měli mít za sebou, koukali jsme se rozesmátě na ultrazvuku na naše miminko. Paličaté a s neochotou naslouchat autoritám, stejně jako jeho rodiče, schovávalo obličej a dělalo si z vyšetření šoufky. Následující telefonát a oznámení zvýšeného rizika Downova syndromu nás srazil. Hodně přicházely pocity, že už si z nás někdo dělá legraci a proč zrovna my. Střídali se s tím, že to není nic hrozného, jde jen o zvýšené riziko a i to je menší než jedno procento a že prostě víme, že bude v pořádku. Já jsem ještě řešila nejistotu toho, že kdyby miminko Downův syndrom mělo, nikdo mi dopředu neřekne za to znamená jen malé životní omezení, nebo velké komplikace a trápení kvůli vývojovým vadám orgánů.

Na vyšetření amniocentézou bychom museli čekat až do 16. týdne a počítat s rizikem potratu 1:100–200. Zvolili jsme proto radši metodu cffDNA (cell-free fetal DNA neboli volná DNA plodu). Do krve matky ke konci prvního trimestru prostupuje obrovské množství buněk dítěte, ze kterých se uvolňuje právě volná genetická informace dítěte a tu je možné otestovat. Test poskytují různé firmy, před pár lety stál mezi 15 a 20 tisíci a čekalo se tři týdny, než přijde výsledek z Hongkongu. Ale jako všechny vědecké metody, čím víc se používají, tím méně stojí a tak jsme za ní v roce 2017 zaplatili 300 euro. Málo to pořád není, ale zvolili jsme ji bez rozmýšlení. Spočívá v odběru dvou zkumavek krve, takže nemá naprosto žádné riziko pro dítě a matku. Následoval náročný týden čekaní na výsledky. Konečně zazvonil telefon s předběžným výsledkem, že vyloučili všechny vyšetřované syndromy a to Downův, Patauův a Edwardsův. Vyloučili i syndromy způsobené nadpočetnými nebo chybějícími chromozomy X a Y (ve výsledku to není přesně řečeno, ale předpokládám, že se jedná o Klinefelterův a Turnerův syndrom, syndrom Triple X a syndrom XYY). A jako krásný bonus dostanete zadarmo určené pohlaví dítěte 🙂 (o něco později než zbylé výsledky, v 15. týdnu).

Test volné fetální DNA je testem diagnostickým. Z mateřské krve se nejdříve oddělí volná DNA dítěte, ta se potom zpracovává metodou PCR a nakonec se hledaný genetický materiální fluorescenčně obarví (v mikroskopu vysloveně svítí na černém pozadí). Test volné fetální DNA je výrazně přesnější než screeningové metody. V mém testu od firmy Harmony vyšly genetické syndromy jako negativní, resp. s pravděpodobností menší než 1:10 000. Zároveň má test udávaný nulový falešně pozitivní výsledek. (Já osobně bych si nejspíš pozitivní výsledek ještě nechala i tak ověřit nějakou jinou diagnostickou metodou).

Konečně to přišlo. Konečně nám vysvitlo sluníčko. 🙂 Hematom na sliznici mi sice zůstal po zbytek těhotenství, takže jsem byla na neschopence, dodržovala jsem fyzický klid a brala progesteron do 18. týdne, časem ale přestal dítě ohrožovat, protože ho překryly plodové obaly přirostlé ke sliznici dělohy.

Pro mě, zvyklou na rychlé tempo nemocnice prokládané akčními potápěčskými dovolenými nebo jinou dovolenou v přírodě, byla celá tahle zkušenost nejdřív šok. Pak mě to donutilo si zase přerovnat priority a naučit se o něco víc věřit svému tělu, svému dítěti a nám dvěma. Ohromně náročné to bylo i pro mého muže. Tenhle stres u partnera je často opomíjený a je opravdu dobré si uvědomit, že jste v tom oba a máte oba nárok se nějak cítit. Pomáhá spolu mluvit a pomáhá nenutit se mluvit, když to nejde. Být tu pro sebe navzájem i každý sám. Můj muž později přiznal, že měl někde pod tím vším celou dobu pevný, neochvějný pocit, že je všechno v pořádku. A bylo.

na pevnosti Köngistein krátce po dobrém výsledku genetického testování

Prvotrimestrální Screening v těhotenství – vše, co jste chtěli vědět, a báli jste se zeptat.

Ráda bych začala článkem o prvním větším vyšetření, na které v těhotenství narazíte. Velmi krátce po tom, co jsem radostně počurala modrobílou tyčinku a vyskočilo na mě plusko, jsem se objednala na prohlídku ke gynekologovi. U dnešních domácích těhotenských testů prakticky neexistují falešně pozitivní výsledky, chtěla jsem mít ale jistotu, že se nejedná o těhotenství mimoděložní (vyskytuje se v 1–2 % těhotenství) a že je přítomná akce srdeční – že se dítěti v pořádku vyvinulo srdce a může vesele pokračovat ve svém růstu. Při prohlídce bylo vše v pořádku, byla jsem pozvaná na další kontrolu a protože jsem chodila na gynekologii v Německu, dostala jsem pouze nabídku nechat si udělat prvotrimestrální kombinovaný screening s tím, že vzhledem k mému věku a žádnému výskytu genetických syndromů v rodině je pro mě v podstatě zbytečný. V ČR se přístup lékařů většinou mírně liší a považují tento screening za povinný. K tomu bych ráda řekla, že máte právo jakékoliv vyšetření odmítnout. O tom, co chcete, rozhodujete vy. Lékař předkládá možnosti, doporučení a může připojit svůj názor, ale rozhodnutí je na vás. Chápu a respektuju rozhodnutí nepodstupovat žádný screening. Jedna moje kamarádka například věděla, že by dítě chtěla donosit za všech okolností a proto viděla testování jako nadbytečné. Nutno dodat, že do něj byla svou gynekoložkou i tak tlačená.

Já sama jsem se rozhodla screening podstoupit. Jmenuje se prvotrimestrální, protože se dělá na konci prvního trimestru (12. týden) a kombinovaný, protože kombinuje výsledky z ultrazvuku s výsledky hladin hormonů v krvi a věkem matky. Určuje se při něm riziko výskytu jednoho ze tři vrozených genetických syndromů. Společné mají to, že v buňkách dítěte je vždy o 1 chromozom navíc, liší se tím, který. U Downova syndromu 21. chromozom, Edwardsova syndromu 18. a u Patauova syndromu 13. Kromě těchto vrozených syndromů se dá při tomto screeningu určit riziko růstové retardace plodu – jinými slovy riziko, že bude dítě malé oproti ostatním dětem narozeným v daném týdnu těhotenství. Poslední, co lze určit, je riziko onemocnění zvaného preeklampsie. Dostupnost těchto dalších vyšetření se také může lišit podle pracoviště, doporučuju se dopředu zeptat.

Při ultrazvukovém vyšetření se měří šíře šíjového projasnění – nahromaděné tekutiny v zátylku plodu. Tento údaj se potom kombinuje s vyšetřením z krve. Většinou lékař dítě prohlédne celé a má možnost odhalit některé větší vývojové vady orgánů. Velká výhoda také je, že kolem 12. týdne se ještě neprojevují genetické ani výživové vlivy a všechny plody víceméně přesně na den odpovídají svou velikostí svému stáří. Datum porodu, které vám určí při tomto vyšetření, je nepřesnější, které kdy dostanete, a mělo by být považováno za vaše konečné datum porodu. V žádném případě si nenechte datum porodu posunout podle odhadu velikosti dítěte při ultrazvuku ke konci těhotenství! S oblibou se to dělá v některých českých porodnicích a je to naprostý nesmysl. Je-li dítě ve třetím trimestru velké nebo malé, znamená to, že se projevily jejich individuální rozdíly v růstu, a nikoliv že je o nějaký ten týden starší nebo mladší. Také to může být odchylka měření velikosti, která je kolem termínu porodu +- půl kila.

Ultrazvuku ve 12. týdnu buď předchází (ČR) nebo ho následuje (např. Německo) odběr hladin hormonů z krve. Odebírají se hladiny volného β-hCG, PAPP-A a např. PIGF. Není důležité které hormony to přesně jsou a trochu se to liší v závislosti na pracovišti. Důležité je, že se odebírají koncem 1. trimestru a kombinují s ultrazvukem. Odběr hormonů z krve po 16. týdnu se nazývá triple test a je v současnosti překonaný. Princip screeningu, ať v těhotenství, nebo třeba screeningu rakoviny prsu je ten, že metoda musí být tak citlivá, aby co nejjistěji zachytila všechny případy onemocnění. Volí se proto metody, které jsou extrémně citlivé a tím pádem sebou nesou i určité procento falešně pozitivních výsledků. U kombinovaného testu je citlivost asi 95 %  zachytí 95 % výskytu testovaných syndromů a falešně pozitivních zhruba 10 % výsledků. U triple testu je citlivost zhruba 70 % a falešně pozitivní až třetina, takže je  dnes víceméně k ničemu.

Ideální by bylo, kdyby test zachytil všechny nemocné a nevystrašil falešnou pozitivitou nikoho zdravého. To ale bohužel nejde – chceme-li chytit všechny ryby, potřebuje co největší síť. Tím pádem je ale přirozené, že nám v ní bohužel uvízne i pár delfínů (to jsou falešně pozitivní výsledky). Znamená to, že vám ve screeningu vyjde pozitivní výsledek, ale při dalším vyšetřování přesnějšími metodami se ukáže, že je vše v pořádku. Je to nepříjemné a stresující, když si člověk vytáhne toho černého Petra. A přesně to se stalo v prvotrimestrálním screeningu nám.

Odešli jsme z ultrazvukového vyšetření šťastní; z toho co na něm bylo vidět jsme byli daleko za nějakých statistickým rizikem, riziko všech 3 vyšetřovaných genetických syndromů (Downův syndrom, Edwardsův syndrom a Patuův syndrom) bylo menší než 1: 10 000. Následoval ale naprostý šok, když nám volali s konečnými výsledky zkombinovanými s výsledky hormonů z krve a mým věkem. Riziko Downova syndromu se zvýšilo na 1:124. Existují tři zóny výsledků. Výsledky nad 1:1000 jsou považovány za negativní, tzn. prakticky žádné riziko genetického syndromu. Výsledky pod 1:100 jsou považovány za pozitivní a je doporučena další diagnostika. My jsme se nacházeli v šedé zóně mezi tím.

Rozhodli jsme se téměř okamžitě pro další diagnostiku. Věděli jsme, že při takovémto výsledku nechceme riskovat invazivní genetické vyšetření – amniocentézu nebo odběr choriových klků, kdy se genetický materiál získává jehlou buď z plodové vody, nebo z placenty. Obě metody mají totiž riziko potratu 1:100–200. Naštěstí doba pokročila a existuje metoda, při které je možné udělat genetický test z krve matky, cffDNA (cell-free fetal DNA neboli volná DNA plodu). Bariéra mezi placentou a krví matky rozhodně není nepropustná. Ke konci prvního trimestru jí prostupuje obrovské množství buněk dítěte, ze kterých se uvolňuje do krve matky právě volná genetická informace dítěte a tu je možné geneticky otestovat. O tom, jak tahle metoda přesně funguje, a o týdnu, který bych nepřála nikomu zažít, pro vás chystám další článek.

čágo belo, šílenci!

Věděli jste, že…?

Těhotenský test z moči může mít falešně pozitivní výsledek. Testuje přítomnost těhotenského hormonu β-hCG, který je v moči i při některých typech rakoviny (choriokarcinom, embryonální karcinom). Vyskytují se u žen i u mužů, takže se jednou za čas objeví historka o muži, který odhalil rakovinu varlete díky tomu, že počůral těhotenský test a vyšel mu pozitivní. Prý z nudy. Tak ne, že se všichni budete dnes večer nudit…