Ze života II. – proč čas od času zastavím zběsilý kolotoč každodenosti a přemýšlím, kam dál

Dnes chci psát na osobnější notu a to sice zamyšlení nad tím, jak se v životě často někam slepě ženeme. Jednou za čas mě i v tom nejúspěšnějším období napadlo, kam to zběsilé odškrtávání to-do listů a čekání na víkend směřuje. Nemyslím tím ten dnešní častý stereotyp „náhle jsem prozřela, odešla z korporace, založila si start-up a nyní je ze mě rentiér a jsem konečně šťastná“. Myslím, že není žádný takový univerzální návod na štěstí – že ač je to dnes cool a spousta lidí netouží po ničem jiném, než „splnit si své sny“, že neexistuje nic, co bychom museli udělat a náhle z toho byli šťastní. On se každý dosažený sen a cíl stane jednou všedním. Myslím, že štěstí přináší především vidíme-li ve svém životě smysl. Pocit smyslu a toho, že dělám v životě něco, co má nějaký hlubší význam nám přináší dlouhodobou spokojenost. Potřebujeme vědět, že to, co děláme, je hodnotné a přesahuje nás to. Což může být klidně být učitelkou ve škole, novinářem, ale i rodičem nebo prodavačem květin. Rozhodně to nemusí znamenat mít pasivní příjem například ze sociálních médií a v jednom kuse cestovat 😉 Musí to přinášet smysl a pocit naplnění zrovna a konkrétně pro nás. A právě nad tímto mým celkovým směřováním k hlubšímu smyslu občas přemýšlím. Je pro mě těžké ho vidět v každodenním shonu, ale zároveň jsem se díky své hyperaktivitě nebyla až do devatenácti schopná na chvíli zastavit. Do té doby to byl kolotoč školy a hromady mimoškolních aktivit, v posledním ročníku pak klasické dilema, kam se vydat dál. Rozhodila jsem si přihlášky na různé vysoké, vzali mě všude a víceméně cestou nejmenšího odporu jsme si vybrala studium angličtiny a anglické literatury na filozofické fakultě. Vypadalo to logicky, na střední jsem dělala anglickou debatu a divadlo, vypadalo to, že mě to bude bavit.

zapíjení maturity v parku v Lužánkách 😀 10 let zpátky

Po dvou měsících jsem se velmi filmově rozhlédla kolem sebe, zeptala se sama sebe, co tady dělám, a uprostřed hodiny jsem odešla a už se nevrátila. Nevěděla jsem, co dělat budu. Jen to, že chci něco jiného. Měla jsem štěstí, že jsem ještě mohla bydlet u rodičů a zůstala do konce roku studentem, takže náklady na to dát si rok pauzu nebyly závratně vysoké. Čekala bych, že mě zachvátí panika, co dál. Zachvátil mě ale naprostý pocit svobody. Najednou bylo možné všechno. Následoval úžasný rok, ve kterém jsem zkoumala, co mě vlastně baví a kam bych se chtěla vydat. Abych dost prozkoumala různé směry, vrátila jsem se na svůj gympl a poprosila učitele, jestli bych si mohla s oktavány znovu odchodit některé maturitní předměty. U nás je totiž poslední ročník rozdělený na skupiny s konkrétním zaměřením a já jsem měla hotové humanitní a chtěla více prozkoumat to biologické. Dovolili mi to a podpořili mě a já jsem pod jejich vlivem postupně začala chodit i na přípravné kurzy na medicínu. Chápejte, já mám maturitu z dějepisu a zeměpisu. Z chemie a fyziky jsem měla většinou trojky. Najednou mě to ale všechno hrozně bavilo. Učitelka, která se mi věnovala v chemii, byla jiná, než ta, co mě předtím učila. Viděla moji jiskru a pochopila, že nemůžu zpátky a musí mi pomoct dopředu. Ve fyzice mě začala doučovat moje stará kamarádka z divadla, na jejíž nadšení ohledně fyzikálních zákonů nikdy nezapomenu. Odcházela jsem z hodin nadšená a fascinovaná naším univerzem. Říká se, že když se k něčemu rozhodnete, celý svět se spikne, aby vám v tom pomohl. U mě se spikl dokonce tak moc, že jsem dělala přijímačky na medicínu se sádrou na noze. V květnu jsem si ji totiž zlomila na prvním společném víkendu mimo Prahu s mým budoucím mužem.

Hodně retro. Jedna z našich prvních společných fotek devět let zpátky. Nese mě do auta na chirurgii 😉

Alespoň mě to ale donutilo sedět na zadku a moje nové rozhodnutí jít na medicínu vyšlo. Byla jsem po tom roce nabitá energií, věděla jsem, co chci, a upřímně jsem tenhle posun a energii v prvních letech školy opravdu potřebovala. Bylo nás na škole víc, co měli mezi střední a vysokou pauzu a většinou jsme potom nebyli z těch, co měli kolem třeťáku krizi identity, pochybovali o smyslu všeho a zda medicínu opravdu chtějí dělat. Vlastně to můžu dost doporučit 🙂

Další pauzu jsem si neplánovaně střihla po škole, kdy jsem chtěla začít pracovat v Německu. Poslední státnici jsem udělala v půlce června a že nechci nastoupit do špitálu v červenci mi bylo jasné každičkou částí mojí duše, co byla odhodlaná nevyhořet. Stejně tak ve mně v posledních ročnících zrálo rozhodnutí nezačínat svojí praxi v momentálních podmínkách českého zdravotnictví. Ve čtvrťáku mě můj muž požádal o ruku a v páťáku jsme se brali, takže zbývalo vyřešit, jak to udělat, abychom mohli odejít do zahraničí spolu.

Můj muž dostudoval v průběhu mého posledního ročníku a začal hledat práci v mezinárodních firmách. Nejvíce jsme směřovali do Německa, protože jsme nechtěli zpřetrhat všechny vazby, co máme v Čechách a zůstat relativně blízko. V září po konci mé medicíny dostal práci, kterou bylo nakonec možné dělat jako homeoffice a bylo jasné, že budeme moci vyrazit spolu. Otevřelo se tím ale nečekané množství možností kam. Najednou to bylo víceméně na mě. V srpnu jsem si po šesti letech, kdy jsem na ten jazyk nesáhla a po bídném lopotění se s ním na gymplu střihla 14denní kurz němčiny. Potřebovala jsem zjistit, jestli je to vůbec reálné, abych v tom jazyce pracovala. Kurz byl úrovně B1, první ze čtyř a ani tak jsem nebyla moc schopná dát dohromady víc než větu. Nebylo jasné, kam a kdy se vlastně budeme moci vydat a kam chci směřovat. Potom mi na začátku září nečekaně den před začátkem (díky Goethe institutu za tuhle „geniální“ politiku) zrušili navazující kurz a moje představa konkrétních kroků se rozplynula. Možná i díky zkušenosti z pauzy po střední mě ale panika zachvátila jen mírně. I když jsem nevěděla, co chci, věděla jsem přesně, co nechci. Nechtěla jsem se uvrtat do 200hodinového úvazku v Čechách za 15 tisíc čistého, s nejistým dozorem nad mými začátečnickými kroky, nedostatečným vedením a nulovým vzdělávacím programem. (Jednotlivé zkušenosti se určitě liší a určitě existují lidé, co jsou moc spokojení se svou prací – takhle jsem to ale viděla tou dobou já.) Začala jsem cítit tu samou svobodu jako v době, kdy jsem přišla na to, že bych ráda dělala medicínu. Bylo svým způsobem nádherně osvobozující odpovídat na pošklebky „kdy že už tedy nastoupím do špitálu a poznám, zač je toho v praxi loket“, že NEVÍM 🙂 Začala jsem chodit na individuální výuku němčiny ke dvěma úžasným ženám, jejichž kvality a nadšení si budu cenit po zbytek života. Ke konci září přišla mému muži první výplata a zaplatili jsme z ní můj měsíční intenzivní kurz němčiny v Berlíně, abych byla schopná v listopadu dělat certifikát úrovně B2. Byl tou dobou v Německu povinný k získání povolení pracovat. Říjen v Berlíně byl náročný, byla jsem tam sama, kurz byl denně od 9 do 15:30 a po něm jsem se chodila do podnájmu učit z materiálů na certifikát. Berlín je nádherný, pokud jste dobře vydělávající fousatý web designer, o trochu těžší to je, když vás živí váš muž z Čech ze svojí druhé výplaty. V listopadu jsem nicméně díky tomu úspěšně zkoušku složila. O nemocnici v Německu, kde jsem nakonec pracovala, se mi osudově zmínil v hospodě spolužák, který znal někoho z Čech, kdo tam pracuje. Přes tenhle kontakt jsem se dostala v lednu na pohovor a začátkem února dostala místo. Zbývalo vyřídit aprobaci mého diplomu, aby mohla pracovat a sehnat bydlení. Stěhovali jsme se do Německa autobusem se dvěma kufry začátkem května. Uvědomuju si, že to, že jsem nemusela přes půl roku pracovat, je privilegium. Opět jsem měla štěstí, že mi tuhle pauzu finančně umožnil můj muž, který věřil mému rozhodnutí a prohlásil, že je to rozumná investice do naší budoucnosti. Mimochodem, byla. S průměrným platem doktora v Čechách a v Německu jsem byla finančně po třech měsících práce na to stejně, jako kdybych v Čechách pracovala od září – včetně započtení nákladů na kurz jazyka, aprobaci a stěhování.

promoce

Uplynuly necelé dva roky a díky svému těhotenství prožívám zastavení třetí. Na původním pracovišti intenzivních stanic (něco jako český JIP a ARO) bych pracovat nemohla, doufala jsem ale, že se budu moci přemístit na méně rizikové pracoviště a sbírat pracovní zkušenosti dál. Život tomu ale chtěl opět jinak a kvůli rizikovému těhotenství s hematomem mám za sebou další několikaměsíční pauzu. Opět to bylo ze začátku šok a mírná rozladěnost s tím, že nejde vše podle plánu. (Kromě samotného strachu o moje těhotenství, to je samozřejmě kapitola jiná). Potom ale přišel ten postupně narůstající pocit obrovské svobody a vděčnosti. A vyústil v to, že jsme zase na nějakou dobu v Čechách a je nám tu nádherně.

Včera mi gynekoložka nabídla pokus o urychlení vyvolání porodu, ač jsem v 39. týdnu, kdy to naprosto není indikované. Existuje ovšem doporučení české gynekologické společnosti tento manévr nabízet, a tak to lékaři dělají. Automaticky jsem to odmítla a potom celý den přemýšlela, co mě na tom rozhodilo. Myslím, že především to, že mám zkušenost, že ne všechno se dá urychlit. Ne všechno jde tak a tehdy, kdy si to původně naplánujeme. A alespoň pro mě je někdy důležité se rozhlédnout a rozmyslet si, co chci dál. Pro mě je na některé dobré věci potřeba chvíli počkat a ne to hecnout, zabrat, vynutit, vydřít a vydupat. Připustit si, že nevím. Kdy, jak, jestli. Že nad tím nemám a nemohu mít plnou kontrolu. Že pustit to a dát tomu čas přináší svoje ovoce.

Jedna odpověď na “Ze života II. – proč čas od času zastavím zběsilý kolotoč každodenosti a přemýšlím, kam dál”

  1. Jsem teď ve třeťáku na medicíně a u zmínky o tom, že po roce pauzy po střední jste pak nebyla jedna z těch, co měli krizy identity a pochybnosti o smyslu svého studia, jsem se rozesmála – protože tohle teď přesně zažívám, popsala jste to docela přesně. Ale tenhle článek je moc hezký a tak nějak mě pohladil po duši 🙂
    Protože máte pravdu – na dobré věci se vyplatí počkat, nemá cenu nic uspěchat a já bych ještě přidala, že vše prostě nakonec dopadne tak, jak má. Někdy se asi věci prostě musí nechat tak nějak plynout..
    Ať se vám daří.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *