Ze života II. – proč čas od času zastavím zběsilý kolotoč každodenosti a přemýšlím, kam dál

Dnes chci psát na osobnější notu a to sice zamyšlení nad tím, jak se v životě často někam slepě ženeme. Jednou za čas mě i v tom nejúspěšnějším období napadlo, kam to zběsilé odškrtávání to-do listů a čekání na víkend směřuje. Nemyslím tím ten dnešní častý stereotyp „náhle jsem prozřela, odešla z korporace, založila si start-up a nyní je ze mě rentiér a jsem konečně šťastná“. Myslím, že není žádný takový univerzální návod na štěstí – že ač je to dnes cool a spousta lidí netouží po ničem jiném, než „splnit si své sny“, že neexistuje nic, co bychom museli udělat a náhle z toho byli šťastní. On se každý dosažený sen a cíl stane jednou všedním. Myslím, že štěstí přináší především vidíme-li ve svém životě smysl. Pocit smyslu a toho, že dělám v životě něco, co má nějaký hlubší význam nám přináší dlouhodobou spokojenost. Potřebujeme vědět, že to, co děláme, je hodnotné a přesahuje nás to. Což může být klidně být učitelkou ve škole, novinářem, ale i rodičem nebo prodavačem květin. Rozhodně to nemusí znamenat mít pasivní příjem například ze sociálních médií a v jednom kuse cestovat 😉 Musí to přinášet smysl a pocit naplnění zrovna a konkrétně pro nás. A právě nad tímto mým celkovým směřováním k hlubšímu smyslu občas přemýšlím. Je pro mě těžké ho vidět v každodenním shonu, ale zároveň jsem se díky své hyperaktivitě nebyla až do devatenácti schopná na chvíli zastavit. Do té doby to byl kolotoč školy a hromady mimoškolních aktivit, v posledním ročníku pak klasické dilema, kam se vydat dál. Rozhodila jsem si přihlášky na různé vysoké, vzali mě všude a víceméně cestou nejmenšího odporu jsme si vybrala studium angličtiny a anglické literatury na filozofické fakultě. Vypadalo to logicky, na střední jsem dělala anglickou debatu a divadlo, vypadalo to, že mě to bude bavit.

zapíjení maturity v parku v Lužánkách 😀 10 let zpátky

Pokračovat ve čtení „Ze života II. – proč čas od času zastavím zběsilý kolotoč každodenosti a přemýšlím, kam dál“

Ze života I – Jak jsme se přestěhovali

Na začátku ledna jsme se přestěhovali z Drážďan zpátky na pražskou adresu. Vzhledem k tomu, že si beru rodičovskou na dva roky a manžel pracuje z domova, neviděli jsem důvod nadále pendlovat po dálnici D8. Co kdyby svah u Prackovic přeci jenom ujel 😉 V Praze jsme měli doteď pronajatý maličký prostor a proto nastalo hledání pronájmu na dálku, což se ukázalo jako docela loterie. Nabídky, které se nám líbily, nebyly ochotné pár dní počkat, až přijedeme na prohlídku, a jezdit do Prahy nečekaně ten samý den večer bylo nemožné. Na podzim jsme v jednom týdnu, kdy jsme oba měli angínu, nakonec objevili krásný byt v pražských Dejvicích. Majitelé byli moc milí a rádi počkali až dobereme antibiotika a přijedeme na prohlídku – nájemníky si chtěli vybrat a čas pro ně nehrál takovou roli. Naštěstí jsme si sedli a tak jsme se začátkem ledna stěhovali do malebného bytu ve starém domě s terasou mířící do okolních zahrad. Když jsme ji uviděli, prakticky hned jsme na byt kývli. Hrozně jsme totiž toužili po kousku přírody ve městě, po tišině v pražském divokém proudu. Nadšeně jsme nakoupili květináče a semínka a čekáme až to konečně (opět) roztaje.

Oba něco pečem. Já dítě, můj muž chleba.

Následovalo celkem divoké stěhování. Nejdříve jsme stěhovali věci z našeho minipokoje v Praze a následně z Drážďan. Den D začal tím, že na hranicích napadl sníh a foukal vítr s nárazy. Stěhovací firma nakonec s nábytkem dorazila v pořádku, z nějakého důvodu jí ale přišlo jako skvělý nápad fotografovat celou akci včetně našich adres a fotek čísel popisných (!) obou domů, které následně dali na svůj Facebook s našimi jmény. Když jsme se nad tím podivovali a poprosili je o sundání kvůli ochraně osobních údajů, dostalo se nám místo omluvy reakce, kterou nezapomenu: „Zase tolik se přece nestalo, ale smazáno. Když si to přejete :)“

Večer jsme naložili posledních pár věcí do auta, tím ho naložili plně po střechu včetně zadních sedaček a čekali s novou nájemnicí na německého právníka, který musí být jako správce u předávání klíčků. A čekali a čekali a čekali… 🙂 Právník nedorazil. Zkoušeli jsme se dovolat i přímo majitelce bytu, nová nájemnice štkala, protože měla vystěhovaný svůj starý byt a věci natahané v blízké kanceláři. Její doprovod telefonoval v těch 8 večer svému právníkovi, aby nám následně vysvětlil, že jí nemůžeme nechat klíčky od bytu, protože nedošlo k oficiálnímu předání a cokoliv by se potom na bytu objevilo by byl náš problém. Nájemnice začala nabírat ještě víc a my už jsme se jen nevěřícně uchechtávali. Nakonec jsme jí ty klíčky jemu navzdory samozřejmě nechali. Sepsali jsme improvizovaný předávací protokol, vyfotili byt, dali jí kapesník a odfrčeli do Čech. Když jsme potom za hluboké tmy s plným autem parkovali před domem, šla jsem vybrat schránku. Byl v ní rukou psaný dopis od pražských jehovistů, končící oznámením, že všechny naše problémy vyřeší Bůh. Jak jsme ho četli a postupně nám docházelo o co jde, začali jsme se čím dál tím víc chechtat na celé auto, až nám tekly slzy. Bylo to opravdu stylové zakončení stylového dne, který byl nádherně absurdní, aby ale nakonec dobře dopadl.

Do Drážďan jsme se sice stěhovali v kufru autobusem, ale za dva roky podobných kupiček vyrostla celá dodávka

Od té doby jsme se probírali věcmi nashromážděnými za 9 společných let, spoustu jich rozdávali a dali na charitu. Bylo skvělé začínat novou životní etapu očistou. Máme celkem málo nábytku i věcí, nicméně populárnímu minimalismu jsme úplně nepodlehli. Oba máme krabice s věcmi kategorie „nepotřebuji, ale chci“. A při rozhodování o vyhození oblečení, které nenosíme, je v pořádku nechat si věci z kategorie „sentimentální hodnota“. Můj muž má kalhoty, jejichž guma už je tak rozpadnutá, že na něm nedrží, a látka tolikrát záplatovaná, že nevím, jaká je ta původní. Jezdil s nimi ale od puberty na letní tábory, kde teď děláme oba vedoucí a je na nich spousta vyšitých obrázků a váže se k nim spousta vzpomínek. Boj o vyhození těchto kalhot bych nejspíš prohrála a popravdě ho ani bojovat nechci. Když se zbavíme celé své minulosti,  přijdeme o kus sebe. A to mi za to mít míň krabic a říkat, že dokážu sbalit svůj život do jednoho kufru, nestojí. Jasně, věci nutné ke svému životu tam zabalit dokážu. Ale věci, pro které stojí za to žít, ne.

Tak jsme od té doby opět v Čechách. Vybalování přešlo v zařizování bytu tak, aby nám v něm bylo pohodlně. Jasně se ukázaly naše priority, když jsme měli 10 krabic s vybavením kuchyně vybalených po týdnu, ale oblečení nám trvalo přebrat měsíc. Nenápadně se do bytu začaly vkrádat věci na dítě. Postýlka. Přebalovací pult. Naivně koupená jedna komoda, která měla být z půlky naše a z půlky její. Druhá komoda koupená po vystřízlivění. Život se postupně ustálil a dostal jiný, poklidnější rytmus. Zběsilé tempo dvou plných úvazků a mých služeb k tomu zůstalo v Německu a oba jsme výrazně zpomalili. Uvědomila jsem si, že zatím celý dospělý život mám protkaný podobnými pauzami, přestávkami v překotném vývoji kupředu. Abyste mě dobře chápali, jsem ten typ člověka, co jako malý usínal ve stoje ve společnosti, protože odmítal usnout, dokud se kolem něj něco dělo. Co měl při školní docházce každé odpoledne plné sportu, výtvarných a hudebních kroužků, divadla nebo anglické debaty. Co se na vysoké chodil uprostřed přednášek vydýchat na chodbu, protože už prostě nedokázal sedět. A přesto se mi zas a znovu objevují několikaměsíční pauzy v tom, co dělám, kdy nemám jinou možnost než si sednout pod strom, počkat, až mě do hlavy trefí jablko, a objevím gravitaci. Tedy, objevím, kterým směrem mě to táhne. V jednom takovém zastavení se teď nacházím. A o těch ostatních vám napíšu zase příště 🙂

Kurz předporodní přípravy s hypnoporodem

Na začátku třetího trimestru jsme spolu s manželem vyrazili na víkendový kurz předporodní přípravy s výukou technik hypnoporodu. Pomalu jsme k něčemu takovému zráli a vlastně jediný a zbytečný strach byl, aby na nás někdo nekoukal jakože tam nemáme co dělat, nebo zda nejsme málo alternativní :)) Oba jsme založením dost namíchaní mezi mozkem a srdcem. Dáme na svoje pocity, ale máme rádi fakta. Přijde nám důležité, jak co cítí srdce, ale stejně tak, co si myslí mozek. Medicínských fakt a informací jsme tou dobou už měli ale dostatek a lákalo nás zjistit, jaké je těhotenství a porod také z té pocitové a pudové stránky.

Náš termín kurzu vedla neuvěřitelně sympatická, živá a veselá dula Marie Ilkivová. Hned během prvním minut nás rozesmála hláškou „jestli si myslíte, že se tady naučíte porod v hypnóze a nebude vás to vůbec bolet, tak běžte radši domů“ a naše obavy se rozplynuly jako pára nad hrncem. Kurz je určen pro deset párů a my měli štěstí na sympatickou a respektující skupinu, plně tolerující názory a preference všech. Někteří z nás se chystají rodit ve velkých porodnicích, někteří v malých porodnicích, někteří s dulou, někteří doma. Bylo zajímavé poslouchat jejich motivace a životní cesty, které je k daným rozhodnutím vedly.

Často mám z vyprávění o předporodních kurzech pocit, jako když se někdo snaží vysvětlit poezii sexu na obrázku v učebnici ve škole. Nemyslím si, že mi v těhotenství a při porodu pomůže vědět, že jsou 4 doby porodní, co si mám připravit za výbavičku nebo vzít do porodnice. Za prvé je těchto informací všude kopec a za druhé jsou to redundantní seznamy a fakta, bez kterých porod proběhne tak jako tak. Kurz porodní přípravy s hypnoporodem probíhal naštěstí jinak. Dostali jsme krásně zpracované materiály, kde nebylo nic o psím dýchání (mimochodem úplné blbosti) ani centimetrech otevírání čípku za hodinu.
Začali jsme úžasně zajímavým přehled o těhotném ženském těle. O čajích, bylinkách, zelenině a ovoci vhodných pro jednotlivá období těhotenství. O cvicích na uvolnění vazů a svalů, bezpečných a příjemných od doby, kdy se tělo začne připravovat na porod a přicházejí bolesti pánve, kříže a kyčlí. Stejně tak jsme i prakticky si vyzkoušeli cviky vhodné pro 1. a 2. dobu porodní pomáhající dítěti sestoupit a zmírnit bolesti. Cvičili jsme i za pomoci šátku a našich mužů. To bylo krásné sledovat, jakou radost má můj partner ve chvíli, kdy mu někdo ukáže co a jak a může být opravdovou součástí procesu.

Dlouho jsme přirozeně mluvili o samotném porodu a musím přiznat, že i pro mě to bylo plné zajímavých a nových informací. Například – jak poznat, že už TO přichází. Jak se žena projevuje během jednotlivých fází porodu, jak se mění její potřeby, o kouzlu tepla a klidu. Jak jít na dlouhou procházku a nebát se se pořádně najíst, hodně se mazlit a smát a být zkrátka spolu. Byla jsem ohromená zjištěním, že jednotlivé fáze porodu se nemusí nutně měřit vyšetřením nebo přístroji. Že lze pozorovat, jak se mění chování ženy, ochota si povídat, být ve vodě nebo na suchu, touha po společnosti nebo naopak přání být nerušena. Že existuje transition fáze, fáze přechodu, kdy se často objeví pochyby, zda porod zvládnu, touha ho zastavit nebo ukončit nějak jinak. Většinou to znamená, že je žena přímo na přechodu do fáze vypuzování dítěte a tedy velmi blízko svému cíli. Nádherná životní analogie – nejtemněji bývá před úsvitem 🙂 .

Moc zajímavá a praktická byla výuka práce s dechem. Hluboký, uvolněný dech první fáze porodní a dýchání dolů při vypuzování miminka. Všichni známe uječenou zpocenou rodičku se zatnutým obličejem z filmů a mě osobně ta představa vždycky stresovala. Strávit pár hodin s přirozeným dechem, kdy jde moje síla a energie tam, kam má, bylo moc příjemné a onu stereotypní představu dokonale rozbilo. Kolik z vás si doteď myslelo, že se děloha při kontrakci smršťuje, jako když tlačíme na balónek rukama? Jenže děloha je úžasný orgán, který při porodní vlně pomocí spirálních vláken v horních dvou třetinách vytahuje nahoru spodní třetinu tvořenou kruhovými vlákny a dítěti tak vlastně otevírá cestu.
Ono proslulé urputné tlačení během vypuzování dítěte také není naprostá nutnost a je na každém, nakolik mu vyhovuje ho využít. Mezi námi, síla dělohy je taková, že jsou schopny porodit vaginálně i paraplegičky.

Za co jsem byla hodně vděčná, byla část kurzu, kde s námi lektorka probrala hodiny těsně po porodu, kojení a šestinedělí. S tou záplavou lékařských prohlídek v těhotenství a obsedantní kontrolou každého parametru porodu je období šestinedělí trochu opomíjeným bratříčkem. Přitom je to období posvátné (nenechejte si namluvit ono „naše babičky porodily na poli a pracovaly dál“  je to nejspíš jen v rámci propagandy o ženě údernici). Ještě na škole jsem zažila krásný rozhovor se sestřičkou na kardiologii při noční, kterou jsme společně sloužili. Vyprávěla, jak na vesnici, kde její babička povila 10 dětí, nenechali ženu po období šestinedělí vstát z postele. Vystřídala se u ní celá ves, ženské navařily a postaraly se o dítě a nosily jí ho jen na kojení. Dnes už možná nemáme tolik infekčních a krvácivých komplikací, období šestinedělí by ale i tak mělo být časem rozmazlování čerstvých rodičů, válení se s miminkem v posteli a pojídání slepičího vývaru. Rozpalují mě doběla historky o tchýni na návštěvě divící se, že maminka není ještě fit a v plném zápřahu domácnosti. Prostě ne, maminka nabírá sílu a děkujeme za tu polévku, co jste nám donesla, drahá paní tchýně.

Poslední část kurzu se věnovala zmiňovaným technikám hypnoporodu. Dělali jsme každý den několik relaxací vhodných pro období těhotenství, období přípravy na porod a vyzkoušeli jsme si i relaxace připravené pro porod. Hypnoporod v tomto případe neznamená, že člověk prospí celý porod a nebude si z něj nic pamatovat. Jde o techniky podobné meditacím například z terapií všímavosti (mindfulness), afirmačním technikám, případně autogennímu tréninku. Pracují s navozením uvolnění a ukotvení v těle, soustředěním se na dech, představou bezpečného místa a vizualizacemi. Všechny tyto metody komunikují s naším podvědomým mozkem  systémem, kde sídlí naše emoce, regulace tělesných funkcí a řízení našeho hormonálního a imunitního systému. Obcházejí náš koncový mozek, naše myšlenky a logické operace. Vyprázdnit si hlavu, uvolnit se a nechat myšlenky plavat je pro mě osobně těžké. Dokázat se na ně nesoustředit, nerozvíjet nápady, které mi skáčou do hlavy a jen si tak pobýt ve svém těle se svým dechem. Postupně, opatrně to ale začíná jít. A docela začínám chápat, co na tom vyzenovaném úsměvu se zkříženýma nohama všichni mají. Meditace zařazené v programu hypnoporodu se využívají po celé těhotenství a minimálně už teď se mi výrazně líp spí a cítím se lépe ve svém těle. Chci je využívat i během samotného porodu. Nemyslím si, že zaručí, že pro mě bude porod božským přerodem, při kterém všechno vyjde podle mých představ. Ale je ohromná úleva mít v rukou prostředek k uvolnění, zrelaxování a uklidnění. Oproštění se od myšlenek a bytí sám se sebou.

(Materiály a kurz jsou od Jemného zrození.)

Horská dráha zvaná první trimestr a neinvazivní genetické vyšetření

Zjistila jsem, že čekáme miminko v létě na dětském táboře, kam jezdíme jako vedoucí. Začala jsem být hodně unavená během dne, tak jsem si udělala test. V romantickém prostředí kadiboudy na kopci s výhledem na naše údolíčko u Suchdola se objevilo plusko, slabé, ale bylo tam. Řekla jsem to manželovi a prožívali jsme takové tiché opatrné nadšení. Věděli jsme, že to nechceme zatím prakticky nikomu kromě nejbližších říkat, ale měli jsme takové jiskřičky v očích – mohlo se sice stát ještě cokoliv, ale třeba, třeba to vyšlo a čekáme miminko. 🙂

Čárka se v průběhu příštích dní zesilovala a týden po táboře mi na kontrole gynekoložka těhotenství potvrdila. Na další kontrole za dva týdny bylo už vidět i bijící základ srdce, byl nádherný horký srpen a my se začínali opravdu radovat. Těhotenství se mi připomínalo každý den, ať už tím že jsem byla schopná spát 12 hodin v noci a další 3 přes den, nebo nevolnostmi. Mezi námi, název ranní nevolnosti je dost eufemismus. V mém případě to znamenalo kdykoliv nespím, chce se mi zvracet od pátého do jedenáctého týdne.

Počátkem sedmého týdne jsme šli naše pokračující těhotenství oslavit do pěkné restaurace v centru Prahy. Během degustační večeře se mi udělalo hrozně zle. Ani ne tak od žaludku, ale bušilo mi srdce jak o závod, točila se mi hlava, nemohla jsem popadnout dech a omdlívala jsem. Bylo to jiné, než jakékoliv nevolnosti doteď, a podobalo se to tomu, když jsem na škole omdlela při asistenci na sále. Když jsem si odskočila, zjistila jsem, že lehce špiním. To byl pro mě poslední signál a rozhodli jsme se jet na pohotovost.

V taxíku jsme nemluvili, nebylo to potřeba. Jela jsem s naprosto otevřenou hlavou a pokorně jsem se připravovala na jakýkoliv výsledek. Věděla jsem, že je brzo na to, aby se dalo případnému potratu nějak účinně zabránit a že věci nejsou v našich rukou. Odevzdala jsem to někam výš. V nemocnici mě vyšetřili do půl hodiny po příjezdu (doteď jsem za to vděčná a nepřijde mi to jako samozřejmost v neděli večer). Dítě bylo úplně v pořádku, ale u děložního hrdla jsem měla děložní hematom. Jedná se o krevní výron na sliznici, jsou různé teorie, jak vznikne, ale jistě se to neví. Může jít o hormonální pokles v těchto týdnech, kdy přebírá produkci hormonů od žlutého tělíska vyvíjející se placenta, předchozí poškození sliznice, styk, námaha… tak trochu věštění z koule. Hematom byl relativně malý, takže jsme ho léčili klidem na lůžku a tabletami s progesteronem. Progesteron zpevňuje děložní sliznici a pomáhá k udržení těhotenství.

podzimní západ slunce poblíž našeho bytu v Drážďanech

Následující týdny jsem převážně prospala, jako medvědice v zimě. Bylo jedno, jestli ležím nebo sedím, důležité bylo nestát u vaření, nic nezvedat, nechodit na dlouhé procházky a být opravdu v tělesném klidu. S psychickým klidem to bylo těžší. Potřebu zabavit se a získat sebedůvěru, že to prostě dáme mi popravdě dali seriály žlutých trabatů. 😉 Projeli jsme spolu Afriku, Ameriku i Asii, rozhodli se, že „svět patří těm, co se neposerou“ a já jsem zvládla 5 týdnů do konce prvního trimestru s nemizícím, ale zmenšujícím se hematomem. Vypadalo to, že už nám svítá.

S vědomím, že to nejkritičtější období bychom měli mít za sebou, koukali jsme se rozesmátě na ultrazvuku na naše miminko. Paličaté a s neochotou naslouchat autoritám, stejně jako jeho rodiče, schovávalo obličej a dělalo si z vyšetření šoufky. Následující telefonát a oznámení zvýšeného rizika Downova syndromu nás srazil. Hodně přicházely pocity, že už si z nás někdo dělá legraci a proč zrovna my. Střídali se s tím, že to není nic hrozného, jde jen o zvýšené riziko a i to je menší než jedno procento a že prostě víme, že bude v pořádku. Já jsem ještě řešila nejistotu toho, že kdyby miminko Downův syndrom mělo, nikdo mi dopředu neřekne za to znamená jen malé životní omezení, nebo velké komplikace a trápení kvůli vývojovým vadám orgánů.

Na vyšetření amniocentézou bychom museli čekat až do 16. týdne a počítat s rizikem potratu 1:100–200. Zvolili jsme proto radši metodu cffDNA (cell-free fetal DNA neboli volná DNA plodu). Do krve matky ke konci prvního trimestru prostupuje obrovské množství buněk dítěte, ze kterých se uvolňuje právě volná genetická informace dítěte a tu je možné otestovat. Test poskytují různé firmy, před pár lety stál mezi 15 a 20 tisíci a čekalo se tři týdny, než přijde výsledek z Hongkongu. Ale jako všechny vědecké metody, čím víc se používají, tím méně stojí a tak jsme za ní v roce 2017 zaplatili 300 euro. Málo to pořád není, ale zvolili jsme ji bez rozmýšlení. Spočívá v odběru dvou zkumavek krve, takže nemá naprosto žádné riziko pro dítě a matku. Následoval náročný týden čekaní na výsledky. Konečně zazvonil telefon s předběžným výsledkem, že vyloučili všechny vyšetřované syndromy a to Downův, Patauův a Edwardsův. Vyloučili i syndromy způsobené nadpočetnými nebo chybějícími chromozomy X a Y (ve výsledku to není přesně řečeno, ale předpokládám, že se jedná o Klinefelterův a Turnerův syndrom, syndrom Triple X a syndrom XYY). A jako krásný bonus dostanete zadarmo určené pohlaví dítěte 🙂 (o něco později než zbylé výsledky, v 15. týdnu).

Test volné fetální DNA je testem diagnostickým. Z mateřské krve se nejdříve oddělí volná DNA dítěte, ta se potom zpracovává metodou PCR a nakonec se hledaný genetický materiální fluorescenčně obarví (v mikroskopu vysloveně svítí na černém pozadí). Test volné fetální DNA je výrazně přesnější než screeningové metody. V mém testu od firmy Harmony vyšly genetické syndromy jako negativní, resp. s pravděpodobností menší než 1:10 000. Zároveň má test udávaný nulový falešně pozitivní výsledek. (Já osobně bych si nejspíš pozitivní výsledek ještě nechala i tak ověřit nějakou jinou diagnostickou metodou).

Konečně to přišlo. Konečně nám vysvitlo sluníčko. 🙂 Hematom na sliznici mi sice zůstal po zbytek těhotenství, takže jsem byla na neschopence, dodržovala jsem fyzický klid a brala progesteron do 18. týdne, časem ale přestal dítě ohrožovat, protože ho překryly plodové obaly přirostlé ke sliznici dělohy.

Pro mě, zvyklou na rychlé tempo nemocnice prokládané akčními potápěčskými dovolenými nebo jinou dovolenou v přírodě, byla celá tahle zkušenost nejdřív šok. Pak mě to donutilo si zase přerovnat priority a naučit se o něco víc věřit svému tělu, svému dítěti a nám dvěma. Ohromně náročné to bylo i pro mého muže. Tenhle stres u partnera je často opomíjený a je opravdu dobré si uvědomit, že jste v tom oba a máte oba nárok se nějak cítit. Pomáhá spolu mluvit a pomáhá nenutit se mluvit, když to nejde. Být tu pro sebe navzájem i každý sám. Můj muž později přiznal, že měl někde pod tím vším celou dobu pevný, neochvějný pocit, že je všechno v pořádku. A bylo.

na pevnosti Köngistein krátce po dobrém výsledku genetického testování