Ze života II. – proč čas od času zastavím zběsilý kolotoč každodenosti a přemýšlím, kam dál

Dnes chci psát na osobnější notu a to sice zamyšlení nad tím, jak se v životě často někam slepě ženeme. Jednou za čas mě i v tom nejúspěšnějším období napadlo, kam to zběsilé odškrtávání to-do listů a čekání na víkend směřuje. Nemyslím tím ten dnešní častý stereotyp „náhle jsem prozřela, odešla z korporace, založila si start-up a nyní je ze mě rentiér a jsem konečně šťastná“. Myslím, že není žádný takový univerzální návod na štěstí – že ač je to dnes cool a spousta lidí netouží po ničem jiném, než „splnit si své sny“, že neexistuje nic, co bychom museli udělat a náhle z toho byli šťastní. On se každý dosažený sen a cíl stane jednou všedním. Myslím, že štěstí přináší především vidíme-li ve svém životě smysl. Pocit smyslu a toho, že dělám v životě něco, co má nějaký hlubší význam nám přináší dlouhodobou spokojenost. Potřebujeme vědět, že to, co děláme, je hodnotné a přesahuje nás to. Což může být klidně být učitelkou ve škole, novinářem, ale i rodičem nebo prodavačem květin. Rozhodně to nemusí znamenat mít pasivní příjem například ze sociálních médií a v jednom kuse cestovat 😉 Musí to přinášet smysl a pocit naplnění zrovna a konkrétně pro nás. A právě nad tímto mým celkovým směřováním k hlubšímu smyslu občas přemýšlím. Je pro mě těžké ho vidět v každodenním shonu, ale zároveň jsem se díky své hyperaktivitě nebyla až do devatenácti schopná na chvíli zastavit. Do té doby to byl kolotoč školy a hromady mimoškolních aktivit, v posledním ročníku pak klasické dilema, kam se vydat dál. Rozhodila jsem si přihlášky na různé vysoké, vzali mě všude a víceméně cestou nejmenšího odporu jsme si vybrala studium angličtiny a anglické literatury na filozofické fakultě. Vypadalo to logicky, na střední jsem dělala anglickou debatu a divadlo, vypadalo to, že mě to bude bavit.

zapíjení maturity v parku v Lužánkách 😀 10 let zpátky

Pokračovat ve čtení „Ze života II. – proč čas od času zastavím zběsilý kolotoč každodenosti a přemýšlím, kam dál“

Ze života I – Jak jsme se přestěhovali

Na začátku ledna jsme se přestěhovali z Drážďan zpátky na pražskou adresu. Vzhledem k tomu, že si beru rodičovskou na dva roky a manžel pracuje z domova, neviděli jsem důvod nadále pendlovat po dálnici D8. Co kdyby svah u Prackovic přeci jenom ujel 😉 V Praze jsme měli doteď pronajatý maličký prostor a proto nastalo hledání pronájmu na dálku, což se ukázalo jako docela loterie. Nabídky, které se nám líbily, nebyly ochotné pár dní počkat, až přijedeme na prohlídku, a jezdit do Prahy nečekaně ten samý den večer bylo nemožné. Na podzim jsme v jednom týdnu, kdy jsme oba měli angínu, nakonec objevili krásný byt v pražských Dejvicích. Majitelé byli moc milí a rádi počkali až dobereme antibiotika a přijedeme na prohlídku – nájemníky si chtěli vybrat a čas pro ně nehrál takovou roli. Naštěstí jsme si sedli a tak jsme se začátkem ledna stěhovali do malebného bytu ve starém domě s terasou mířící do okolních zahrad. Když jsme ji uviděli, prakticky hned jsme na byt kývli. Hrozně jsme totiž toužili po kousku přírody ve městě, po tišině v pražském divokém proudu. Nadšeně jsme nakoupili květináče a semínka a čekáme až to konečně (opět) roztaje.

Oba něco pečem. Já dítě, můj muž chleba.

Následovalo celkem divoké stěhování. Nejdříve jsme stěhovali věci z našeho minipokoje v Praze a následně z Drážďan. Den D začal tím, že na hranicích napadl sníh a foukal vítr s nárazy. Stěhovací firma nakonec s nábytkem dorazila v pořádku, z nějakého důvodu jí ale přišlo jako skvělý nápad fotografovat celou akci včetně našich adres a fotek čísel popisných (!) obou domů, které následně dali na svůj Facebook s našimi jmény. Když jsme se nad tím podivovali a poprosili je o sundání kvůli ochraně osobních údajů, dostalo se nám místo omluvy reakce, kterou nezapomenu: „Zase tolik se přece nestalo, ale smazáno. Když si to přejete :)“

Večer jsme naložili posledních pár věcí do auta, tím ho naložili plně po střechu včetně zadních sedaček a čekali s novou nájemnicí na německého právníka, který musí být jako správce u předávání klíčků. A čekali a čekali a čekali… 🙂 Právník nedorazil. Zkoušeli jsme se dovolat i přímo majitelce bytu, nová nájemnice štkala, protože měla vystěhovaný svůj starý byt a věci natahané v blízké kanceláři. Její doprovod telefonoval v těch 8 večer svému právníkovi, aby nám následně vysvětlil, že jí nemůžeme nechat klíčky od bytu, protože nedošlo k oficiálnímu předání a cokoliv by se potom na bytu objevilo by byl náš problém. Nájemnice začala nabírat ještě víc a my už jsme se jen nevěřícně uchechtávali. Nakonec jsme jí ty klíčky jemu navzdory samozřejmě nechali. Sepsali jsme improvizovaný předávací protokol, vyfotili byt, dali jí kapesník a odfrčeli do Čech. Když jsme potom za hluboké tmy s plným autem parkovali před domem, šla jsem vybrat schránku. Byl v ní rukou psaný dopis od pražských jehovistů, končící oznámením, že všechny naše problémy vyřeší Bůh. Jak jsme ho četli a postupně nám docházelo o co jde, začali jsme se čím dál tím víc chechtat na celé auto, až nám tekly slzy. Bylo to opravdu stylové zakončení stylového dne, který byl nádherně absurdní, aby ale nakonec dobře dopadl.

Do Drážďan jsme se sice stěhovali v kufru autobusem, ale za dva roky podobných kupiček vyrostla celá dodávka

Od té doby jsme se probírali věcmi nashromážděnými za 9 společných let, spoustu jich rozdávali a dali na charitu. Bylo skvělé začínat novou životní etapu očistou. Máme celkem málo nábytku i věcí, nicméně populárnímu minimalismu jsme úplně nepodlehli. Oba máme krabice s věcmi kategorie „nepotřebuji, ale chci“. A při rozhodování o vyhození oblečení, které nenosíme, je v pořádku nechat si věci z kategorie „sentimentální hodnota“. Můj muž má kalhoty, jejichž guma už je tak rozpadnutá, že na něm nedrží, a látka tolikrát záplatovaná, že nevím, jaká je ta původní. Jezdil s nimi ale od puberty na letní tábory, kde teď děláme oba vedoucí a je na nich spousta vyšitých obrázků a váže se k nim spousta vzpomínek. Boj o vyhození těchto kalhot bych nejspíš prohrála a popravdě ho ani bojovat nechci. Když se zbavíme celé své minulosti,  přijdeme o kus sebe. A to mi za to mít míň krabic a říkat, že dokážu sbalit svůj život do jednoho kufru, nestojí. Jasně, věci nutné ke svému životu tam zabalit dokážu. Ale věci, pro které stojí za to žít, ne.

Tak jsme od té doby opět v Čechách. Vybalování přešlo v zařizování bytu tak, aby nám v něm bylo pohodlně. Jasně se ukázaly naše priority, když jsme měli 10 krabic s vybavením kuchyně vybalených po týdnu, ale oblečení nám trvalo přebrat měsíc. Nenápadně se do bytu začaly vkrádat věci na dítě. Postýlka. Přebalovací pult. Naivně koupená jedna komoda, která měla být z půlky naše a z půlky její. Druhá komoda koupená po vystřízlivění. Život se postupně ustálil a dostal jiný, poklidnější rytmus. Zběsilé tempo dvou plných úvazků a mých služeb k tomu zůstalo v Německu a oba jsme výrazně zpomalili. Uvědomila jsem si, že zatím celý dospělý život mám protkaný podobnými pauzami, přestávkami v překotném vývoji kupředu. Abyste mě dobře chápali, jsem ten typ člověka, co jako malý usínal ve stoje ve společnosti, protože odmítal usnout, dokud se kolem něj něco dělo. Co měl při školní docházce každé odpoledne plné sportu, výtvarných a hudebních kroužků, divadla nebo anglické debaty. Co se na vysoké chodil uprostřed přednášek vydýchat na chodbu, protože už prostě nedokázal sedět. A přesto se mi zas a znovu objevují několikaměsíční pauzy v tom, co dělám, kdy nemám jinou možnost než si sednout pod strom, počkat, až mě do hlavy trefí jablko, a objevím gravitaci. Tedy, objevím, kterým směrem mě to táhne. V jednom takovém zastavení se teď nacházím. A o těch ostatních vám napíšu zase příště 🙂