Srovnání péče v těhotenství mezi Českem a Německem

Péče v těhotenství se mezi Českem a Německem liší podle mojí zkušenosti výrazně méně, než například mezi Českem a USA nebo severskými státy. Český i německý systém sestává z pravidelných na sebe navazujících kontrol a ultrazvukových vyšetření.

Zjištění těhotenství se jak v ČR, tak v Německu provádí pomocí vaginálního ultrazvuku, kde by měl být v děloze vidět zárodek (gestační váček) a od 6.7. týdne těhotenství srdeční akce. V Německu následoval u mojí doktorky v 7. týdnu odběr krve na krevní obraz, krevní skupinu, vyšetření infekčních onemocnění včetně HIV a syfilis a vydání těhotenské průkazky. V Čechách pokud vím většina pracovišť  vydává průkazku až ke konci prvního trimestru a při krevním odběru odebírá zároveň krevní markery na kombinovaný screening ve 12. týdnu.

U kombinovaného screeningu jsem našla asi největší rozdíl. V Německu mi v 8. týdnu dala moje doktorka papír se seznamem možných vyšetření v průběhu těhotenství a s jejich cenou. Kombinovaný screening mi navrhla jako možnost, ale upozornila mě, že vzhledem k mému věku ho považuje za zbytečný, ledaže bychom měli některý ze syndromů v rodině. Zůstala jsem popravdě docela paf. Valná většina kamarádek, co byly těhotné v Čechách, se setkala s názorem gynekologa, že je kombinovaný screening povinný. Ráda bych k tomu zopakovala, že povinný samozřejmě není – dítě porodíte i pokud se ho nezúčastníte 🙂 Nicméně mě překvapilo, že je tak často prezentován, ačkoliv povinnost jakéhokoliv screeningu v těhotenství  v žádném zákoně ani vyhlášce ustanovena není.  Setkala jsem se i se zkušenostmi, kdy byl při odmítnutí vyšetření lékařem vyvíjen nátlak a dokonce použity různé manipulace typu „To chcete porodit postižené dítě? No je to váš život…“

Musím přiznat, že se ohledně způsobu nabízení screeningů velmi silně stavím na německou stranu. Chápu lékařské hledisko, že aby screeningové programy měly vypovídající výsledky, je nutné je provádět plošně. Zároveň ale věřím, že paternalistický vztah mezi pacientem a lékařem zůstal v období komunismu a nyní by měl ideálně existovat model partnerský  lékař vysvětluje, navrhuje možnosti vyšetření a léčby, jmenuje komplikace a alternativy a pacient se rozhoduje, kterou z možností si přeje. Do toho ideálu máme daleko na obou stranách. Sama jsem ve své praxi zažila (především starší) pacienty, kteří o sobě tvrdošíjně nechtěli rozhodovat a trvali na tom, že mi podepíšou cokoliv, jen když už se jich nebudu ptát, co by si přáli. Obecně převzít zodpovědnost za sebe, svoje zdraví a osud je pro spoustu lidí i dnes těžké, obzvlášť pokud jim do té doby vždy lékaři pouze diktovali, co mají dělat. I tak je to ale něco, co je potřeba měnit na lepší, modernější partnerský přístup, a je škoda, když o to lékaři nemají zájem, případně s tím dokonce nesouhlasí a vyšetření vnucují nebo do něj manipulují. Já jsem si velmi vážila toho, že mi byl screening pouze nabídnut jako jedna z mých možností, nikoliv povinností. Nutno dodat, že jsem se pro něj i tak rozhodla a to navzdory tomu, že v Německu se platí hotově (kolem 180 Euro). Většina pojišťoven později proplácí vyšetření nebo léky a vitamíny z těhotenství do výše 150 Eur a tak je možné si nechat screening zpětně proplatit pojištovnou.

O tom, jak kombinovaný screening probíhá, si můžete přečíst zde. Na pracovišti v Německu, kde jsem byla, navíc vyšetřovali riziko onemocnění zvaného preeklampsie a riziko IUGR, neboli růstové retardace plodu  to znamená, že v týdnu, ve kterém se miminko narodí, váží výrazně méně, než většina dětí v tomto věku narozených. Růstová retardace se právě u mě v rodině vyskytla a i mně vyšlo její riziko při screeningu výrazně zvýšené. Vzhledem k tomu, že jsem byla teprve ve dvanáctém týdnu, jsem ale byla gynekologem ujištěna, že je možnost terapie v průběhu těhotenství, která podle nových studií riziko růstové retardace výrazně snižuje. Brala jsem potom až do 35. týdne 150 mg Acylpyrinu jednou denně (základ té myšlenky je, že díky mírnému naředění krve dojde k lepšímu vývoji a uhnízdění placenty). Vyšetřením se tak neurčí pouze riziko, ale je možné výskyt růstové retardace a preeklampsie pozitivně ovlivnit léčbou. Naše dítě následně při žádném z měření nevykazovalo známky růstové retardace. Pokud vím, stanovení rizika těchto dvou nemocí už nabízejí i pracoviště v ČR, takže pokud o ně stojíte, je dobré si dopředu zjistit, zda dělají jenom kombinovaný screening, nebo i stanovení rizika preeklampsie a IUGR.

Další z nabízených vyšetření, které jsem si v Německu vybrala, byl screening na Streptokoka ke konci těhotenství. To mi moje doktorka schválila a potvrdila, že ho považuje za rozumné. V ČR se víceméně automaticky počítá s tím, že se Streptokok v těhotenství bude vyšetřovat a neznám zatím osobně nikoho, kdo by ho odmítl. Víte-li o tom, jak probíhá odmítnutí tohoto vyšetření někdo víc, napište to klidně do komentářů 🙂

Druhé screeningové vyšetření, probíhající v ČR ve 20. týdnu a v Německu kolem 22. týdne, se také mírně liší. V Německu jsou dvě varianty. Buď se provede základní ultrazvuk, což je víceméně stejné jako ultrazvuk prováděný při běžné kontrole, nebo tzv. Feindiagnostik ultrazvuk – podrobnější diagnostika, která odpovídá naší variantě v ČR, při které se prohlíží orgány a hledají vrozené vývojové vady.

Třetí ultrazvukový screening mezi 29. a 32. týdnem na kontrolu růstu dítěte a placenty vypadá v obou zemích stejně.

Poslední výraznější rozdíl, co jsem zaznamenala je v provedení OGTT – orálního glukózového tolerančního testu, vyšetření na těhotenskou cukrovku. Já jsem se nechávala vyšetřit v Německu ve 25. týdnu. Ráno jsem se normálně nasnídala a v 9 hodin jsem vypila roztok s 50 gramy glukózy. Po hodině následoval odběr krve, kdy hranice normy je 7,5 mmol. Až v případě špatného výsledku pak následují další podrobnější testy na těhotenský diabetes. Musím říct, že bych si v podstatě ani nevšimla, že jsem nějakou glukózu vypila – vzhledem k hodině, kdy se test odehrával a k tomu, že jsem byla nasnídaná mi nijak špatně nebylo. V průběhu testu i před ním se může normálně pít voda – což je mimochodem naprosto v pořádku i u české varianty. Test nemůže nijak výrazně ovlivnit, pokud člověk nevypije v průběhu několik litrů a není opravdu hodně naředěný. Ráno před odběry je navíc důležité se napít, kvůli opakovaným odběrům krve. Tohle není vždy na všech pracovištích doporučováno správně, někdy je dokonce doporučení nepít už od večera, aby se krev nenaředila a nezkreslila výsledky testu. Je to nesmysl a dost možná to přispívá výraznou měrou k nepopulárnosti OGTT v Čechách kvůli omdlívání a pocitům na zvracení během něho. Česká varianta se provádí nalačno a dává se při ní 75 gramů glukózy. Hladina glukózy se měří třikrát, nalačno, po 60 minutách a po 120 minutách. Test je podrobnější, vyjde z něj opravdu glykemický profil (to jak se hladina mění v čase) a ne pouze jedna hodnota. Na druhou stranu je pro většinu žen opravdu nepříjemný, i vzhledem k občasnému zákazu pití, režimu na většině pracovišť, kdy vyšetření začíná v 7 ráno, a nemožnosti se před ním najíst.

Pro mě osobně bylo zajímavé mi přišlo podstoupit OGTT alespoň jednou za život právě v těhotenství. Ukázalo se totiž, že vyjde-li v něm při těhotenství cukrovka nebo porušená tolerance glukózy, je pravděpodobnější, že u ženy vypukne ve stáří stařecký diabetes – diabetes II. typu. Tomu se dá do určité míry předejít úpravou životního stylu (zbavení se nadváhy, a to především v oblasti břicha; celkově aktivnější životní styl) a tak může být zajímavé mít takový náhled do své budoucnosti a do toho, jak moje tělo reaguje 🙂

Kromě výše uvedených rozdílů jsem zaznamenávala hlavní rozdíl mezi českou a německou péčí v přístupu lékařů a sester. Nikdy jsem se v Německu necítila do ničeho tlačena, všechna vyšetření mi byla nabídnuta formou zaškrtávacího dotazníku na začátku těhotenství a následně bylo konzultováno jen to, co jsem si vybrala. Při sdělování výsledků se mnou vždy hovořil přímo lékař a při komplikovanějších doporučeních si mě pozval znovu osobně do ordinace. Na druhou stranu stála tahle návštěva dalších 50 Euro jako „genetická konzultace nehrazená pojišťovnou“. Stejně tak nebyl kombinovaný screening hrazený pojišťovnou a řeším až nyní zpětně, zda ho zrovna moje pojišťovna proplatí – takže se rozhodně nesnažím naznačit, že v Německu je vše růžové a je tam za stejně peněz stejně muziky 🙂 Němci kladou velký důraz na to, že jsou všechna rozhodnutí moje a jsem za ně osobně zodpovědná. Z mojí zkušenosti se lékaři v Německu při interpretaci výsledků hodně odkazovali na výsledky nejnovějších studií a nebáli se mi sdělovat prognózu. Při relativně špatných výsledcích mého kombinovaného screeningu je se mnou lékař rozebral a vysvětlili jsme si, co to vlastně statisticky znamená. Při hematomu v děloze, který těhotenství ohrožoval, mi lékařka sdělila jeho výskyt (1 % těhotenství) i prognózu, jak často vede můj typ hematomu k potratu (pod 1 %). Ta čísla byla v podstatě dost uklidňující a pro mě důležitá. Ptala jsem se na ně už při vyšetření v Čechách, ale dostalo se mi razantního odmítnutí s tím, že se to „nedá říct a dopadne to pokaždé jinak“. S tím já osobně nesouhlasím, protože ač je pravda, že statistiky neříkají, jak to dopadne v konkrétním případě, mají ve vědě svoje místo a při správné interpretaci nám říkají, v jaké situaci se zrovna přibližně nacházíme a umožňují nám odhadnout, jak se věci vyvinou.

Další rozdíly v přístupu českého a německého zdravotnictví vydají na samostatný článek, tak doufám, že se vám líbil tento o péči v těhotenství a nebojte se zeptat, co dalšího by vás zajímalo 🙂

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *